DeletedUser9928
Host
Proběhl kolem těch vysokých stojících kamenů a přímo vlétl do rozlehlé jeskyně a unaveně padl vedle vyhaslého ohniště. Vzpomenul si na šamana, který seděl ve vesnici na bobku a se svým pomocníkem přihazoval na oheň do mělké jámy s černými kameny další kusy dřevěného uhlí, na který dmýchali z měchu vzduch. Pak se objevovaly kusy toho divného kamene, do kterého mlátili palicí tak dlouho, až byl tak divně lesklý. Dlouho jim potom trvalo, než z něj vytvořili špičky šípů a úžasné sekery. Jen kdyby je měl také. Nemusel by utíkat před těmi na koních. Mohl zůstat u ohně a dívat se jak Ama připravuje jídlo a přitom se na něj občas podívá. Mohl by se určitě pokusit s ostatními ulovit velkou sněžnou kočku. A kdyby její kožešinu přinesl náčelníkovi dokonce sám, třeba by dostal dovolení postavit vlastní chatrč a pak si tam mohl Amu odvést. Kdyby měl tu krásnou sekeru, ubránil by všechny před těmi na koních a mohl by ukázat, že se nebojí velkého hnědého, který když zařve, všechno se třese. Je strašně unavený a měl by se vyspat. Rozhodl se odplížit dál do jeskyně, tam k tomu lesknoucímu se kruhu. Byl tak unavený, byla mu velká zima, venku stále padal ten bílý studený déšť, vůbec nevěděl, jestli ke kruhu doleze.
Celý zmatený stál v neskutečném světle. Za svůj život neviděl tolik barev. Neslyšel tolik zvuků. Co se to děje. Snad ho nenašli ti na koních? Nebo ho odnesl Xerax – ten co odnáší staré? Ne, ne. Stále zmateněji si uvědomoval, že určitě ví jen to, že není ve vesnici a že tu nejsou ti na koních. Po takové divné lesklé vodě ale téměř letí divné postavy. Šaman jednou zpíval o létajících laskavých bytostech, které jsou rychlejší než velká sněžná kočka, rychlejší než ptáci a z nohou jim létá oheň. Jsou to snad oni? Ani květiny nemají přece takové barvy. A těch divných zvuků kolem. Dvě barevně zářivé bytosti se po té lesklé vodě rychlostí blesku ženou za sebou, téměř jako když on se hnal za horským jelenem. Od nohou se jim skutečně cosi blýskalo a tak čekal, kdy hodí oštěpem, ale nic se nestalo. Pomalu se zastavovaly a kolem nich se shlukovalo množství jiných bytosti, které mávaly, poskakovaly a křičely. Vůbec si to nedokázal srovnat v hlavě co se děje. Má se snad pokusit přiblížit? Ale je jich snad víc než ptáků přilétajících po zimě. A teď dokonce jedna zdvíhá k nebi to lesklé, co ještě před chvíli měla na nohách. Až si musel zaclonit oči, aby ho ta záře neoslepila. Točila se mu hlava tak, až vše přestal vnímat. Bylo mu tak dobře a teplo.
Když znovu otevřel oči, byl tu klid a jen taková slabá světla, jako ohýnky ve velké dálce ozařovala okolí té lesklé vody. Pomalu se rozhlížel, zvedl se a stejně opatrně jako když hledal stopy velké sněžné kočky, se přikrčeně pohyboval. Osahával ty věci kolem sebe a nevěděl, z čeho jsou. Byly hladké, hladší než hlavice šípů, ale nebyly tak studené. Zkoušel kousek odlomit a nešlo to. Tak pomalu co nejtišeji postupoval a stále se kolem sebe rozhlížel. Vůbec nevěděl, jak se stalo, že náhle narazil hlavou. Nechápal to, vždyť přece před sebou nic nemá. Vztáhl ruku a narazil na takové tvrdé, neprůhledné nic. Uskočil a znovu opatrně sahal rukou na to nic před sebou. Všechno před sebou viděl a přece nemohl jít dál. Sahal rukou pomalu nad sebe a stále to tam bylo. Sahal kolem a totéž. Kdyby tu byl šaman. Určitě by věděl, o co jde. Nakonec se rozhodl postupovat vedle toho nic, až kam to půjde. Díval se přitom skrz to nic a opatrně postupoval. Zapomněl, že správný lovec musí sledovat všechno. Všechno kolem sebe nebo neuloví nic a sám může být uloven. A najednou narazil. Předklonil se tak rychle, až přepadl. Jeho rozčílení dosáhlo vrcholu. Rozklepal se a čekal úder, kousnutí nebo prostě něco strašného. Ale nedělo se nic. Jen padl na nějakou srst. Ale to přece není srst žádného tvora. Je to tvrdé a měkké zároveň. Je to spíš teplé než studené. A co to tam leží? Leželo tam to, co jedna z těch bytostí měla na nohou a pak to zvedala nad hlavu. Divně se to lesklo. Chvíli nevěděl co dělat. Pak pomalu vztáhl ruku a dotkl se toho. To co se tak lesklo, bylo chladné a opravdu blyštivé. Blyštivé víc než náčelníkova sekera a určitě ještě pevnější. Něco takového nikdy neviděl. Dlouhé jako nejdelší nůž, ale úplně jinak ostré a mělo to dvě ostré hrany. Celé to bylo připevněné na nějaké kůži, jemné snad víc než tváře Amy. Na tom nějaké divné ornamenty. Snad kouzlo. Snažil se přemýšlet. Vůbec nic jej nenapadalo. Držel tu věc v ruce a nevěděl co si počít. Stál a uvažoval co dál. Najednou se rozsvítilo nebe a uslyšel strašlivý hlas, kterému vůbec nerozuměl. Otočil se a viděl, že se za ním zvedá prudký kopec, jakoby schody do vysoké skály. Hlas zněl hrozivě a tak nečekal a rozběhl se do kopce stejně, jako když kdysi utíkal před velkým hnědým. Právě, když si myslel, že už je v bezpečí, o cosi se udeřil. Byl si jistý, že je to konec. Právě ho velký hnědý dostihl, srazil jej tlapou a určitě jej sežere. Prudce kolem sebe máchl tím, co stále držel v ruce.
Nevěřícně se probudil před lesknoucím se kruhem a v ruce držel tu divnou věc. Byl unavený, byla mu velká zima, venku stále padal ten bílý studený déšť a nevěděl, co se stalo.
Celý zmatený stál v neskutečném světle. Za svůj život neviděl tolik barev. Neslyšel tolik zvuků. Co se to děje. Snad ho nenašli ti na koních? Nebo ho odnesl Xerax – ten co odnáší staré? Ne, ne. Stále zmateněji si uvědomoval, že určitě ví jen to, že není ve vesnici a že tu nejsou ti na koních. Po takové divné lesklé vodě ale téměř letí divné postavy. Šaman jednou zpíval o létajících laskavých bytostech, které jsou rychlejší než velká sněžná kočka, rychlejší než ptáci a z nohou jim létá oheň. Jsou to snad oni? Ani květiny nemají přece takové barvy. A těch divných zvuků kolem. Dvě barevně zářivé bytosti se po té lesklé vodě rychlostí blesku ženou za sebou, téměř jako když on se hnal za horským jelenem. Od nohou se jim skutečně cosi blýskalo a tak čekal, kdy hodí oštěpem, ale nic se nestalo. Pomalu se zastavovaly a kolem nich se shlukovalo množství jiných bytosti, které mávaly, poskakovaly a křičely. Vůbec si to nedokázal srovnat v hlavě co se děje. Má se snad pokusit přiblížit? Ale je jich snad víc než ptáků přilétajících po zimě. A teď dokonce jedna zdvíhá k nebi to lesklé, co ještě před chvíli měla na nohách. Až si musel zaclonit oči, aby ho ta záře neoslepila. Točila se mu hlava tak, až vše přestal vnímat. Bylo mu tak dobře a teplo.
Když znovu otevřel oči, byl tu klid a jen taková slabá světla, jako ohýnky ve velké dálce ozařovala okolí té lesklé vody. Pomalu se rozhlížel, zvedl se a stejně opatrně jako když hledal stopy velké sněžné kočky, se přikrčeně pohyboval. Osahával ty věci kolem sebe a nevěděl, z čeho jsou. Byly hladké, hladší než hlavice šípů, ale nebyly tak studené. Zkoušel kousek odlomit a nešlo to. Tak pomalu co nejtišeji postupoval a stále se kolem sebe rozhlížel. Vůbec nevěděl, jak se stalo, že náhle narazil hlavou. Nechápal to, vždyť přece před sebou nic nemá. Vztáhl ruku a narazil na takové tvrdé, neprůhledné nic. Uskočil a znovu opatrně sahal rukou na to nic před sebou. Všechno před sebou viděl a přece nemohl jít dál. Sahal rukou pomalu nad sebe a stále to tam bylo. Sahal kolem a totéž. Kdyby tu byl šaman. Určitě by věděl, o co jde. Nakonec se rozhodl postupovat vedle toho nic, až kam to půjde. Díval se přitom skrz to nic a opatrně postupoval. Zapomněl, že správný lovec musí sledovat všechno. Všechno kolem sebe nebo neuloví nic a sám může být uloven. A najednou narazil. Předklonil se tak rychle, až přepadl. Jeho rozčílení dosáhlo vrcholu. Rozklepal se a čekal úder, kousnutí nebo prostě něco strašného. Ale nedělo se nic. Jen padl na nějakou srst. Ale to přece není srst žádného tvora. Je to tvrdé a měkké zároveň. Je to spíš teplé než studené. A co to tam leží? Leželo tam to, co jedna z těch bytostí měla na nohou a pak to zvedala nad hlavu. Divně se to lesklo. Chvíli nevěděl co dělat. Pak pomalu vztáhl ruku a dotkl se toho. To co se tak lesklo, bylo chladné a opravdu blyštivé. Blyštivé víc než náčelníkova sekera a určitě ještě pevnější. Něco takového nikdy neviděl. Dlouhé jako nejdelší nůž, ale úplně jinak ostré a mělo to dvě ostré hrany. Celé to bylo připevněné na nějaké kůži, jemné snad víc než tváře Amy. Na tom nějaké divné ornamenty. Snad kouzlo. Snažil se přemýšlet. Vůbec nic jej nenapadalo. Držel tu věc v ruce a nevěděl co si počít. Stál a uvažoval co dál. Najednou se rozsvítilo nebe a uslyšel strašlivý hlas, kterému vůbec nerozuměl. Otočil se a viděl, že se za ním zvedá prudký kopec, jakoby schody do vysoké skály. Hlas zněl hrozivě a tak nečekal a rozběhl se do kopce stejně, jako když kdysi utíkal před velkým hnědým. Právě, když si myslel, že už je v bezpečí, o cosi se udeřil. Byl si jistý, že je to konec. Právě ho velký hnědý dostihl, srazil jej tlapou a určitě jej sežere. Prudce kolem sebe máchl tím, co stále držel v ruce.
Nevěřícně se probudil před lesknoucím se kruhem a v ruce držel tu divnou věc. Byl unavený, byla mu velká zima, venku stále padal ten bílý studený déšť a nevěděl, co se stalo.