Člověk z doby železné - Ischame

Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

Ischame

Host
Je tomu už několik dní, co má rodina naposledy jedla. Jsme uprostřed nejchladnější zimy co mohu
pamatovat. Ti slabí nemají šanci na další úplněk. Ti silní mrznou den co den na lovu s nadějí, protože
naděje, ta umírá poslední.

Skupina lovců se prodírá sněhem pokrytou krajinou. Místy zapadají, místy jim nohy prokluzují po
ledu. Každý krok vydá za tři. Když půjdou celý den a noc, ráno dorazí do údolí, kde je snad ještě
nějaká zvěř. Cesta je nebezpečná, nejen oni jsou na lovu. Hladoví vlci si hlídají jejich stopu a čekají
na osudové zaváhání. Nejmladší z lovců, Tevas z kmene Bojů, byl na své třetí výpravě. Nikdo netoužil
víc vrátit se s úlovkem než on. Doma na něj čekal jeho prvorozený syn. A žena, kterou stálo skoro
všechnu sílu, přivést dítě na svět.

Zima lovcům opět ukázala svou sílu. Museli se skrýt před sněhovou bouří. Tísnili se pod soutěskou
nahoře ve skalách. Když vánice ustoupila, vysvitl měsíc a modrým světlem zalil planinu. Nastalo
poklidné ticho. Tevas se probudil a chvíli jen hleděl do kraje. Najednou mu nelítostná pustina
připadala krásná. V dálce již byly vidět hluboké lesy, kopce se vlnily jako had a objímaly břehy
zamrzlého jezera. Udělal ještě pár kroků k okraji mírného převisu. Chtěl si tento pohled zapamatovat,
přál si o něm vyprávět svému synovi. Sklonil hlavu a přivřel oči, bránil se smutku, který se mu vtíral
do duše. Náhle, jakoby zdálky, slyšel šum, který sílil a sílil. Byl to hlas davu, davu, co žene kupředu
svého válečníka. Burácel víc a víc, tisíce hlasů hřmělo jako jarní bouře. Rázem zapomněl, kým je a kde
je. Udělal krok vpřed za silou, které se nedalo odolat. Dopadl tvrdě na mrazivou zem. Chvíli váhá, zda
se ještě zvednout, je unavený, zesláblý a přestává věřit. Stihne se vrátit včas? Zoufalství a bezmoc se
vkrádají do mysli. Nedokáže popsat co se děje s ním ani kolem něj. Vzpomněl si na otce, který vždy
ctil bohy všech živlů. On sám tomu nikdy nevěřil, ale teď asi přišel ten správný čas uvěřit. Náhle
kolem něj něco ve zběsilé rychlosti proletí. Vyskakuje s oštěpem v ruce. Jaké podivné zvíře. Když se
vzpamatuje a zaostří na pohyb, dočista zkamení. Snad i srdce přestává ve svém tlukotu, dech utichl.
Nedokáže si vysvětlit co vidí. Po ledu se ženou možná lidé, možná tvorové z dávných bájí. Mají zářivě
barevnou kůži, nemají vlasy ani chlupy, oči jako hmyz a na nohách jediný dráp. V té ošklivosti je i kus
krásy. Jejich pohyby jsou jako tanec vážky, však se silou nejlepších koní celého železného údolí. Plují
po ledě v řadě, bez jediného slova. Znovu se proženou kolem něj. Tevas se v ten moment konečně
nadýchne. Rozhlíží se, kmenové vlajky se třepotají všude kolem. Vrátí se pohledem na ty stvoření.
Náhle si všimne, jak jedna z těch bytostí slábne. Je to první věc, o které Tevas může říci, že jí zná. Síla
ubývá, tělo tuhne. Ve výrazu je vidět bolest, ale i odhodlání. Bojuj, bojuj. Opakuje si Tevas, až z
tichounkého šepotu je výkřik. A skutečně, vážka se zapře, dohání ostatní, najíždí si, jde dopředu a
ujíždí, je zpět. Tevas je stržen soubojem, dav hřmí, vážka je přímo proti němu. Jede na něj. Tevas chce
uskočit, ale jeho nohy neposlouchají. To ne, poslední pohled, v očích vážky vidí svůj odraz, náraz.
Tvrdý a bolestivý. Dav utichá, barvy se ztrácí, přichází zima. Slyší hlas, jeho přítel s ním klepe jako o
život. Tevas nabírá vědomí. Je zmatený, hledá dav, hledá vážku. Ostatní na něj koukají, nevědí, jestli
ho dorazit nebo nechat zmrznout. Něco je špatně. Lovci opouští skalní průrvu, do které Tevas spadl.
Tevas se sune po stěně dolů, má pocit, že se mu rozletí hlava. Jeho mysl nezvládá nic z toho, co viděl,
až milosrdná mdloba ukončí jeho šílenství. Když se znovu probere, hřeje ho oheň. Podívá se vzhůru,
ano, známá tvář jeho přítele Síhala. Tevas s vděkem pohlédne na jedinou duši, která ho nenechala
zemřít. Položí se na záda a snaží se vzpamatovat. Vzpomíná si na vážku, na její boj, na její vítězství
nad sebou samým. Pak se zadívá vedle sebe, leží vedle kostry soba. Jak příhodné, pomyslí si. Za chvíli
na tom budou stejně. Posadí se a pohrává si s jednou z kostí. Vezme ještě druhou, otáčí je ze všech
stran, pak vezme své kopí a začne kosti různě obrušovat. Síhal jen kroutí hlavou. Je rozhodnuto, vrátit
se nestihnou a skupinu už nedoženou. Když ráno Síhal vyjde na planinu, vidí Tevase jak krouží
krajinou, pak se zasekne a tvrdě padne. Síhal k němu doběhne, otočí třepotající se tělo, není raněn,
jen se řehtá jako malé děcko. Síhal koukne na jeho nohy a pochopil.

Krajinou teď letí dva šípy, jsou rychli, že samotní vlci ztrácejí zájem. Za sebou vezou čerstvě skoleného
soba. Plují jako vážky a na noze mají koženými pásky přidělaný dráp. Šťastné úsměvy a křik je vítá ve
vesnici, kde vůně pečeného masa vlévá naději na další úplněk a možná i jaro.

"Byl to famózní závěr. Co vás hnalo, kde se vzala síla?" "Abych pravdu řekla, stále tomu nemohu
uvěřit, slyšela jsem hlas, co mi říká, bojuj, bylo to tak silné, že jsem měla pocit, že jedu víc než
jen finále, měla jsem pocit, že jedu o život." "Tak to byly první dojmy vítězky v rychlobruslení. Její
neobyčejný výkon byl ukázkou odhodlání a vůle. Při dalším živém vstupu ze Soči 2014 se na vás
budeme těšit."
 
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.