Člověk z doby železné - oto181

  • Zakladatel vlákna DeletedUser5552
  • Vytvořeno
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

DeletedUser5552

Host
Pětičlenná skupina lovců se potichu v kruhu stahovala kolem nicnetušícího stáda měděných jelenů, kteří nečinně okusovali první jarní výhonky světlounce zelených lučních trav. Ušnark se prodíral skrze propletenec ostružiní, tenounkých břízových větví a asi metrových, jako malíček tlustých kmínků vrb. Nejméně zkušený a zároveň i nejmladší lovec z celé skupiny měl za úkol nahnat zvířata směrem k ostatním, kteří na ně zaútočí luky a kopími.
Najednou na zemi pod sebou spatřil podivně tvarovaný kámen. Měl šest vrcholů a byl celý posázený drobnými, blyštícími se kamínky. Ušnark ho opatrně zvedl. Na dotek byl hladký a příjemně zahřátý. Rozhodl se, že si svůj podivuhodný nález ponechá.
Chtěl dál překonávat neprostupnou změť větví, ale zničeonic ho oslnilo bílé světlo, které ho srazilo na zem. Jenže už nebyl na hliněném podloží lesa. Teď seděl na zamrzlé vodě podobné té, do které jako dítě pomáhal hloubit díru a pak z ní s ostatními dětmi lovili ryby. Ale co dělá tady taková studená hmota? Tlumeně slyšel jakýsi jekot, což ho vyvedlo míry. Hluk se stále zesiloval a teď slyšel i zvláštní škrábání. Bál se otevřít oči, ale zvědavost byla silnější, a tak je otevřel.
V tom okolo Ušnarka prosvištěly dvě vychrtlé postavy na podivných botách tak rychle, až se jich lekl. Chtěl se postavit, ale nohy ho opět zradily a on slétl dolů ještě hůře než předtím, až ho zabolelo v zadku. Opatrně se postavil, aniž by spadl a uviděl jak už ty dvě postavy jen pomalu dojíždějí na svých divných botách. Jedna z nich měla zvednuté ruce a očividně se velice radovala. Ale jeho si snad nikdo nevšímal. Vidí ho někdo vůbec? Pak mu to docvaklo: vždyť on je neviditelný!
Pak Ušnark viděl, jak tři ženy bez těch divných bot vstupují na červený koberec, Stál tam také muž a tři velmi divně oblečené ženy, které měly každá na tácu květinu a placku. Jedna placka byla jasně žlutá, ta druhá měla kovovou barvu. Barva třetí placky byla podobná těm jelenům, co měli lovit. Poslední placka se Ušnarkovi líbila nejvíce. Měla přírodní barvu. Jiné byly moc umělé.
Ušnark si řekl, že by mohl využít své neviditelnosti ke krádeži té placičky. Mimoděk si uvědomil, že drží ten kámen, který ho sem přenesl. Všiml si, že na kameni mačká jedno místo a to svítí bílou barvou.
V cizím prostředí se cítil velmi nepříjemně. Ale chtěl placku. Po skončení předávání placek se ovál se zamrzlou vodou vyprázdnil. Ušnark toho využil a prošel do jakéhosi tunelu ze kterého vedly průchody do jakýchsi jeskyní. Na jedné byl nápis stejný jako ten, který viděl na zádech té ženy, které předali tu nejkrásnější placku. Potichu vešel dovnitř a viděl, jak nahá žena stojí pod proudem vody. Ušnark se začervenal, ale neohroženě pokračoval. Placku našel rychle na všem oblečení. Popadl ji a utekl ven. Žena si ničeho nevšimla.
Teď se chtěl vrátit zpět do své doby. Nevěděl ale jak. Hleděl na kámen. Pohladil ho, ale ono nic. Zmáčknul ho a tu ho oslnilo světlo ak, jako poprvé. Pod nohama ucítil opět ostružiní. Je doma.
Chtěl se se svým kamenem a plackou pochlubit rodině, ale kámen už nedržel. Alespoň má to placku. Spolu se svou rodinou novou barvu pojmenoval bronz. A od té doby začala doba bronzová.
 
Naposledy upraveno moderátorem:
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru