Člověk z doby železné - RafaelSantos

Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

RafaelSantos

Nováček
Milé děti, dnes vám povím sci-fi příběh, jak se někdo, kdo žil 12 století př.n.l. dostal do současnosti.

Začalo to kdysi dávno v oblasti dnešního Ruska (na časové přímce v době někdy mezi dinosaurama a iPodem).
Na tomto území sídlila v hradišti malá skupinka lidí a jelikož to dobře uměli s železem, říkali si iron-meni.
Jejich pra-pra-předkové později objevili kouzelný čistící prostředek Iron.

Jedné mrazivé noci přišla velká sněhová vichřice, co uhasila veškeré ohně a vzala z chatrčí mnoho střech (a jednoho pokrývače) a měla za následek, že většina obyvatel do rána umrzla.
Z toho měli radost divoké šelmy, když pak našly ve sněhu mražené polotovary.
Jeden šťastný člověk měl ale velké štěstí, že upadl do sněhu tak šikovně, že upadl do hlubokého spánku a mrazivá zima ho zhibernovala...

Mezitím, zatím co spal, lidstvo přežilo několik světových válek, poslalo psa do vesmíru vynalezlo poplatky u lékaře a v Rusku se začaly připravovat ZOH v Suši.

Během stavby olympijského velkoměsta se led kolem našeho nanuka začal postupně uvolňovat a tát, až ho to zcela vysvobodilo. Když se mu vrátily všechny smysly, byl z počátku trochu zmaten. Pak byl ještě trochu zmatenější a na konec propukl v beznaděj. Když si srovnal myšlenky a vstřebal, že je nejstarším mužem na světě, šel a začal prozkoumávat olympijský areál.
Prvně se mu podařilo vloupat se do skříňky údržbářů, kde odcizil lahev vodky a pár rublů. Posilněn alkoholem šel si vsadit, že rusové vyhrajou hokejový turnaj. Při kurzu 3:1 to byla jasná volba. Tím jeho smolný den ale nekončil.
Povedlo se mu zaseknout se v koupelně, když prvně viděl kliku a zustala mu v ruce – načež se musel probít skrz dveře ven, aby vzápětí úváznul ve výtahu...
Jeho kroky dále vedly k oněm slavným sněhovým vločkám. Všiml si na zemi mnoho ležících rozpojených drátků.
Přišlo mu divné proč jsou rozpojené a že by to asi tak být nemělo. Začal je tedy spojovat k sobě. Bohužel ten poslední již nestihl a proto se poslední vločka v olympijský kruh nezměnila...
Druhý den se stále toulal po areálu, vyfotil se s Jágrem, kouloval se s Putinem a pak vyslechl rozhovor jamajských bobistů, kteří si utahovali ze Švýcarů.
„Víte co udělá Švýcar, když narazí na pěknou holku? Řekne eins, zwei, drei a přejede ji bobem...“
Dal se s nimi do řeči a zjistil, že nemohou trénovat.
"Bob je tady. Ale nože, do nichž jsme vložili celé své srdce, oblečení, kombinézy i boty jsou bůhvíkde. Možná to zůstalo v New Yorku," uvažoval jamajský pilot.
Teď přichází chvíle našeho železného muže. Jelikož pochází z doby železné a práci s železem dobře ovládá, nabídl svou pomoc, že jim oková jejich bob, aby mohli závodit. Dohodl se s místními obchodníky s kovem, kteří mu ukradli kus zábradlí, aby měl potřebný materiál a dal se do díla.
Nože stihl dokončit akorát k prvnímu tréninku. Ten se bobistům náramně povedl a dokonce zajeli světový rekord – ovšem časoměřič zapomněl spustit stopky, a tak o tom nikdo neví. V samotném závodu se jim dařilo o poznání hůře
a skončili na krásném 29. (posledním) místě...
Pro našeho železného muže to byl tak vyčerpávající den, že si šel brzy lehnout a tvrdě usnul.

Ráno se probudil doma ve své posteli, kterou měl hned vedle své kovářské pece. Dlouho přemýšlel, co se mu to vlastně zdálo a pak propadl v hlasitý smích. „Kanada a vyhrát olympiádu v hokeji???
Neměl bych pít tolik kvašeného kozího mléka, pak se mi zdají takové bludy...“
 
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.