Příběh šlechtice - John Drakobijce

Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.

DeletedUser

Host
Byl jsem syn zchudlého šlechtice a hned po té hrozné nehodě, při které zemřeli oba mí rodiče, jsem zjistil jak moc zchudlého. Věřitelé zabavili veškerý náš majetek a kdybych se rychle neztratil, nezůstal by mi ani můj kůň, otcův meč a poslední kapesné, které jsem vzal s sebou.
Nastaly mi těžké časy. Kdybych uměl bojovat mohl bych udělat kariéru v armádě, ale já stěží uzvedl meč, natožpak abych se s ním oháněl, nebo dokonce něco trefil. Nebylo tedy na vybranou, musel jsem začít lhát a podvádět (nebo pracovat – fuj).
Brzy jsem přišel na způsob jak se uživit. Když vesničané spatřili muže v honosném i když potrhaném oblečení na koni a s mečem, okamžitě jsem pro ně byl rytíř a tudíž velký bojovník a hrdina. Stačilo tuto domněnku podpořit několika příběhy o mých hrdinských skutcích a rozvířit představivost vesničanů vyprávěním o magických bytostech, démonech a duších s kterýma jsem se vítězně střetl a hned mě prosili, abych je zbavil něčeho podobného, co žilo poblíž. Dotyčný démon či bazilišek býval většinou hladový vlk či medvěd a po jeho ulovení a přinesení části těla, z které nešlo dost dobře poznat z čeho pochází, jsem sklidil ovace a shrábnul odměnu. Brzy se má pověst rozšířila po kraji a já si žil bezstarostným životem hrdiny, tedy až do mého příchodu k temnému hvozdu.
Toto místo leželo na okraji království a bylo prastaré. Nejen že šlo o divočinu v pravém slova smyslu, ale na tomto místě vyvěrala přírodní magie a tak uvnitř lesa žili bytosti z dávných dob a děli se tu prapodivné věci. Les nesl několik jmen, například Místo beznaděje, či Bažiny zapomnění. Ze všech názvů bylo hned jasné, že není dobrý nápad se do lesa vydávat. Hromady kostí všude kolem mluvily též výmluvně. Místní lidé žili ve stínu lesa již dlouho a i když se nejednalo o bezpečné místo, přizpůsobili se. Poté však jeden starosta usoudil, že jména lesa škodí turistickému ruchu v oblasti a dal les úředně přejmenovat na Stříbrný háj. Tím začaly problémy, které mě sem přivedly.
Změna jména lesa opravdu zvýšila počet cestovatelů a kupců přijíždějících do této oblasti, ale i počet Zombií, kterými se po své smrti stali (ano to ta přírodní magie). Když se ke mně dostaly zprávy o zvýšeném výskytu těchto chodících mrtvol, okamžitě jsem ucítil peníze. Zombie je opravdu děsivé stvoření a v lidech vzbuzuje hrůzu, ale její trhané pohyby a absence jakékoliv inteligence z ní dělají snadný cíl. Řekl jsem si, že ulovím pár těchto nemrtváků, podpořím svou reputaci, vydělám slušné peníze a vše bude bezpečnější, než lovit rozzuřeného medvěda.
Moje pověst mě opět předběhla. Jakmile jsem vjel do městečka nejblíže k lesu a poznal mě první člověk, strh se neuvěřitelný jásot. „Rytíř John, rytíř John“ skandovali místní, kteří mě v mžiku obklopili a už mě vedli do místní hospody a radnice v jednom. Připadalo mi to, jako kdyby přijel snad sám král. Byl jsem pohoštěn jako ještě nikdy v životě a donutili mě vyprávět několik z mých smyšlených hrdinských historek a pak mi sám starosta začal popisovat nedávné probuzení prastarého zla, které od té doby terorizuje celé okolí. Když vyslovil to slovo: „Drak“. Všichni přítomní se otřásli a pokřižovali.
Jestli jsem si při příjezdu připadal jako král, tak poté co jsem slíbil, že je té bestie zbavím, jsem se stal minimálně bohem, tedy alespoň podle reakcí místních obyvatel.
Slib zabít draka jsem dal hned z několika důvodů: Zaprvé jsem přeci hrdina, zadruhé mě velice zaujalo vyprávění o ohromném pokladu v dračím doupěti, zatřetí jsem byl dost vožralej a za čtvrtý jsem prostě nevěděl co to drak je.
Když jsem se druhý den probudil s tou největší kocovinou v životě začal se u mě pomalu projevovat můj hlavní povahový rys (zbabělost). Sice jsem stále netušil co to drak je, ale podle popisu šlo o obrovské a děsivé zvíře a tedy nic s čím bych se chtěl potkat. Avšak v uších mi stále znělo starostovo vyprávění o ohromném pokladu a tak nakonec zvítězil můj druhý povahový rys (chamtivost) a v hlavě se mi začal rodit plán.
Z vyprávění jediného přeživšího lovce ze skupiny, která objevila dračí jeskyni a draka probudila jsem věděl, kde se dračí doupě nachází a také to, že loví pouze v noci. Můj plán neměl chybu. S co největším pytlem se v noci vkradu do dračí jeskyně, poberu co unesu a pěkně po rytířsku se vytratím dřív než se ta bestie vrátí.
Seděl jsem potmě v křoví před ústím jeskyně a poslouchal, zdali mi něco nenaznačí jestli je drak uvnitř nebo ne. Bylo už kolem půlnoci a začínala mi být dost zima. Nezaslechl jsem ani zašustění a tak jsem umlčel tem hlas v hlavě, který na mě křičel ať od sud sakra vypadnu a nechal se konejšit tím druhým, který dokola opakoval pouze dvě slova: „Hora zlata“. Připlížil jsem se až ke vchodu do jeskyně a zapálil pochodeň. Při pohledu na kupy zpřelámaných kostí válejících se všude kolem chytil ten první hlásek druhý dech, ale já byl přeci hrdina. Notně sem si přihnul toho vysokoprocentního utrejchu, který mě včera tak rozsekal a vkročil do jeskyně. Už po pár krocích jsem v dálce uviděl jakýsi odlesk a potom…
Druhý hlas v hlavě se začal hystericky smát. Hromada zlata! „Sem boháč!“ křičel jsem, prohrabával se tou nádherou a rozhazoval kolem sebe zlato. Byl to ten nejkrásnější pocit v mém životě a natolik mě pohltil, že mi ani zezačátku ty drobné otřesy, při kterých se z hromady sesouvaly mince, nepřišly divné. Ten ohlušující řev, který se v zápětí ozval a rezonoval celou jeskyní mi málem zastavil srdce. Při prudkém otočení jsem upadl a uviděl... „Drak!!!“ Velké klenuté ústí jeskyně bylo pryč a místo něj se tu tyčila bytost jak z nejhorší noční můry samotného ďábla.
V krizových situacích se vše jakoby zpomalí a váš mozek pracuje na nejvyšší obrátky. Jako ve snách jsem se rozhlédl po jiném únikovém východu a když žádný nezahlédl, okamžitě začal panikařit. Meč jsem někde zahodil při prohrabávání zlata a tak mě nenapadlo nic lepšího, než se začít plazit nahoru po kopci pokladů a házet po drakovi vše co mi přijde pod ruku. Zrovna jsem se dostal až na vršek hromady a nepřestával po drakovy házet cokoliv jsem nahmatal, když se ta obluda zhluboka nadechla a u jeho chřípí se objevil kouř. Okamžitě mi hlavou probleskla vzpomínka na vyprávění o dračím ohni, kterému jsem jaksi včera nevěnoval moc pozornosti, a překulil se přes vršek hromady zlata. Poslední co jsem zahlédl bylo, jak drakovi na jeho ostnatém nose přistává můj měch na vodu (prostě cokoliv mi přišlo pod ruku, no).
Pak se rozpoutalo peklo. Plameny šlehaly všude kolem mě a žár se zdál nesnesitelný. Oba hlasy v hlavě křičely synchronně něco nesrozumitelného a já už jen čekal kdy přijde konec. Plameny zmizely stejně náhle jako se objevily a pak se ozvalo hlasité žuchnutí, jehož vlivem mě zasypala sprška zlaťáků. Po notné chvíli jsem se přinutil vykouknout do ústí jeskyně a spatřil ohořelé dračí tělo.
Co se stalo? Jako už několikrát mě zachránil alkohol, konkrétně pálenka nakuráž v mém vaku na vodu. Když drak vypustil plameny, musel vak na jeho nose explodovat. Ten hostinský do toho mýchá snad terpentýn či co. Usekal jsem notně zdeformovanou dračí hlavu a cestou zpátky do městečka vymýšlel věrohodný hrdinský příběh mého souboje s drakem.
Stala se ze mně živoucí legenda John Drakobijce. Z pokladu, i přeš desítky daní, poplatků a desátků, mi zbylo dost na život v luxusu a není divu, že jsem byl, jako největší hrdina všech dob, pozván na dvůr krále Skrtyho zastávat funkci poradce v oblasti strategie, nadpřirozených bytostí a sklepmistra.
Mohlo by se zdát, že tímto skončilo mé největší dobrodružství, ale s odstupem času musím konstatovat, že šlo teprve o začátek všeho. Budete-li chtít, mohu vám o tom vyprávět zas někdy příště.
 
Naposledy upraveno moderátorem:
Stav
Uzavřeno pro další odpovědi.
Nahoru