DeletedUser10350
Host
Tak ty se můj pane ptáš na původ rytíře Václav Smila z Lowengrunu. Proč teď, když je ve tvých službách již řadu let, a o tobě je známo, že se obklopuješ lidmi, kteří své práci rozumí a na původ příliš nehledíš. Rozumím, jsou to pomluvy šířené ze dvora krále Skrta, které mluví o tom, že to není žádný rytíř, ale nalezenec záhadného původu, že rytíř Čeněk Smil není jeho otec. Ty pomluvy se šíří hlavně od té bitvy u Leparna, kde vojsko krále Skrta, silnější než naše, bylo tvou armádou rozprášeno a Skrt zoufale musel žádat o mír. A jak veřejně prohlásil generál Atrakus, bylo to zásluhou Václava Smila, který si všiml, že ruch v nepřátelském táboře je nějaký divný a že rokle, která začíná za nepřátelským táborem jde nebezpečně blízko našeho levého boku. A byl to i jeho nápad, obléknout nováčky do uniforem gardové legie, postavit je do vysunutého středu a gardovou legii spolu s hraničáři umístit a schovat nad roklí. Předstíraný útok na střed pak neměl takovou sílu, Skrtovi vojáci nechtěli riskovat tvrdý boj s gardovou legií, jak si mysleli a část Skrtovi armády, plížící se roklí byla překvapena a zničena téměř do posledního muže, A když pak přešla naše křídla do protiútoku, prošla zbytkem Skrtovy armády jako nůž máslem, dobyla jejich tábor jedním náporem a Skrt utekl jen tak tak. A když jsi pak zjistil, že ten mladý muž je bystrý nejen ve vojenských záležitostech, ale i v hospodářských, vzal sis ho do rady a stále ho vyznamenáváš svou přízní.
Ale ty chceš něco o jeho původu. Ano, byl jsem jeho preceptor, celých dvanáct let, a neskromně přiznávám, že jsem to byl já, kdo dbal nejen na jeho tělesná cvičení a pozval dobrého šermíře, který ho vycvičil v jemných finesách bojového umění, ale přivedl ho i do knihovny, kterou měl pan Čeněk na provinciálního rytíře velmi bohatou, naučil ho číst a psát. A v knihovně měl pan Čeněk dobré svazky, Tarcutiho „Umění válečné“, „Rozvážná správa státu“ od Spordiho, to jen tak namátkou. A abych přiznal, mladý Václav Smil se knihovně nebránil, věnoval se spisům stejně zaujatě, jako cvičení těla a umění ovládat zbraně.
A ty se pořád ptáš na jeho původ. Ano, jeho otec je najisto Čeněk Smil z Lowengrunu. Matka Václavova, manželka pana Čeňka, svého manžela milovala, žádný jiný muž pro ni neexistoval, měla oči jen pro něj. A pan Čeněk má dobrý rodokmen. Ale jeho matka...... tam nevím. Nepocházela z žádné okolní tvrze, její původ je trochu záhadou. Bylo to těch dobách, kdy Skrt se zmocnil bratrovraždou trůnu a jeho zemi zmítala občanská válka. Čeněk tenkrát se svou loveckou družinou lovil v hraničním hvozdě. Protože byla neklidná doba, družina byla silná a nebyl vystrojena jen na lov. A tak, když zaslechli vzdálený bojový ryk, jeli honem na místo. I když vpadli na loupežnou soldatesku se vší silou a nikdo z ní neunikl, z přepadené karavany zbyla naživu jen ona. Nebyla to kupecká karavana, byla početně malá, ale podle oblečení to nebyli obyčejní lidé. Snad nějaká rodina, která prchala před čísi mstou. Tenkrát přes hranici prchali námezdníci, řemeslníci, měšťané i šlechta. Pan Čeněk ji odvezl na svoji tvrz a když se paní zotavila z té prožité hrůzy a z ran které utržila, pojal ji pan Čeněk za manželku. A byl to řádný sňatek, i když z jakéhosi důvodu se o něm příliš nemluvilo a svatba byla skromná. A paní příliš s nikým nemluvila, zajímavé, že hlavně před cizími návštěvníky se skoro až schovávala. Přitom chováním a způsoby působila spíš jako královna nebo kněžna. Narození Václava zaplatila svým životem. A pak ten potulný mnich. Tedy mnich. Za to bych nedal ani zlámanou grešli, mnich nenosí pod hábitem skvělé zbraně ani nemá chování šlechtice, který je spíše zvyklý rozkazy vydávat, než prosit a o almužnu. Přišel tenkrát navečer, žádal o večeři a útulek před bouří. Když se od čeledi dověděl o malém Václavovi a příběh jeho matky, šel za panem Čeňkem. O čem spolu mluvili? To nikdo neví. Strávili spolu v ústraní dva dny a ten „mnich“ pak dostal nového koně a odjet tam, odkud přijel. Ale zajímavé, že od té doby byly pro potřeby výchovy pana Václava vždy dost prostředků, ten nový kupec, co pravidelně přivážel zboží byl až podezřele levný. A to je vše, co ti pane mohu říci. Snad jen ještě ten prsten, co panu Václavovi zbyl po matce. Viděl jsi ho pane. Takový prsten nenosí měšťané nebo nižší šlechta. Má cenu několika vesnic. Jednou jsem se na to zkusil pana Čeňka vyptat. A on mi řekl jen jedno: „Čím méně toho pane preceptore víš, tím déle máš šanci zůstat naživu.“ A tak mlčím. Až teď tobě pane. A doufám, že mi to život nezkrátí.
Ale ty chceš něco o jeho původu. Ano, byl jsem jeho preceptor, celých dvanáct let, a neskromně přiznávám, že jsem to byl já, kdo dbal nejen na jeho tělesná cvičení a pozval dobrého šermíře, který ho vycvičil v jemných finesách bojového umění, ale přivedl ho i do knihovny, kterou měl pan Čeněk na provinciálního rytíře velmi bohatou, naučil ho číst a psát. A v knihovně měl pan Čeněk dobré svazky, Tarcutiho „Umění válečné“, „Rozvážná správa státu“ od Spordiho, to jen tak namátkou. A abych přiznal, mladý Václav Smil se knihovně nebránil, věnoval se spisům stejně zaujatě, jako cvičení těla a umění ovládat zbraně.
A ty se pořád ptáš na jeho původ. Ano, jeho otec je najisto Čeněk Smil z Lowengrunu. Matka Václavova, manželka pana Čeňka, svého manžela milovala, žádný jiný muž pro ni neexistoval, měla oči jen pro něj. A pan Čeněk má dobrý rodokmen. Ale jeho matka...... tam nevím. Nepocházela z žádné okolní tvrze, její původ je trochu záhadou. Bylo to těch dobách, kdy Skrt se zmocnil bratrovraždou trůnu a jeho zemi zmítala občanská válka. Čeněk tenkrát se svou loveckou družinou lovil v hraničním hvozdě. Protože byla neklidná doba, družina byla silná a nebyl vystrojena jen na lov. A tak, když zaslechli vzdálený bojový ryk, jeli honem na místo. I když vpadli na loupežnou soldatesku se vší silou a nikdo z ní neunikl, z přepadené karavany zbyla naživu jen ona. Nebyla to kupecká karavana, byla početně malá, ale podle oblečení to nebyli obyčejní lidé. Snad nějaká rodina, která prchala před čísi mstou. Tenkrát přes hranici prchali námezdníci, řemeslníci, měšťané i šlechta. Pan Čeněk ji odvezl na svoji tvrz a když se paní zotavila z té prožité hrůzy a z ran které utržila, pojal ji pan Čeněk za manželku. A byl to řádný sňatek, i když z jakéhosi důvodu se o něm příliš nemluvilo a svatba byla skromná. A paní příliš s nikým nemluvila, zajímavé, že hlavně před cizími návštěvníky se skoro až schovávala. Přitom chováním a způsoby působila spíš jako královna nebo kněžna. Narození Václava zaplatila svým životem. A pak ten potulný mnich. Tedy mnich. Za to bych nedal ani zlámanou grešli, mnich nenosí pod hábitem skvělé zbraně ani nemá chování šlechtice, který je spíše zvyklý rozkazy vydávat, než prosit a o almužnu. Přišel tenkrát navečer, žádal o večeři a útulek před bouří. Když se od čeledi dověděl o malém Václavovi a příběh jeho matky, šel za panem Čeňkem. O čem spolu mluvili? To nikdo neví. Strávili spolu v ústraní dva dny a ten „mnich“ pak dostal nového koně a odjet tam, odkud přijel. Ale zajímavé, že od té doby byly pro potřeby výchovy pana Václava vždy dost prostředků, ten nový kupec, co pravidelně přivážel zboží byl až podezřele levný. A to je vše, co ti pane mohu říci. Snad jen ještě ten prsten, co panu Václavovi zbyl po matce. Viděl jsi ho pane. Takový prsten nenosí měšťané nebo nižší šlechta. Má cenu několika vesnic. Jednou jsem se na to zkusil pana Čeňka vyptat. A on mi řekl jen jedno: „Čím méně toho pane preceptore víš, tím déle máš šanci zůstat naživu.“ A tak mlčím. Až teď tobě pane. A doufám, že mi to život nezkrátí.