DeletedUser13489
Host
Jeden rok končí a druhý začíná. Člověk proto cítí důvod to oslavit a někdy to chce udělat tak trochu netradičně, lépe a nápaditěji než minule. Variant je přehršel. My se rozhodli pro změnu místa, oslavíme příchod nového roku z výšky nad městem. Ne ze vzduchu, ale na kopci, skoro menší hoře. Trochu mě překvapilo, že má drahá polovička s tímhle nápadem souhlasila. V sedm jsme zabalili příslušné propriety, hlavně šampaňské a skleničky, a vyrazili. Ač jsem trochu pochyboval, nenechal jsem to na sobě znát. Cesta zprvu ubíhala hladce, i když za svitu baterky se někdy ztratíte i ve vlastním bytě 8+1. V době moderních technologií jsem nepochyboval, že na vrchol dorazíme, jen čas poněkud rychleji ubíhal, proto jsem navrhl zkratku, známou zkratku. Ve dne známou.
Se zapnutým „chytrým“ telefonem jsem hledal cestu jak blbec. Na rozdíl od technologií lidská inteligence pokradmu napovídá, že jste v … koncích, ale ta chytrá vám v klidu říká „jděte 300m, pak uhněte vlevo“. Takže jste vlastně v klidu. Proto jsem se nezastavoval a šel stále dál. Nechci říkat, že jsem poznával okolí, neboť svítilna svítila nejdále 10 m a tudíž i za dne známá pěšina představovala v noci šedou plochu splývající s okolím.
Nicméně cíl se dle „chytrého“ hlasu blížil, neboť prý „ještě 100 m a jste v cíli“. Nezdálo se mi to, ale co můžete v takové chvíli víc dělat, než věřit. Čas neúprosně ubíhal a my, stále zahaleni do tmy, postupovali kupředu jak dvě světlušky. Těch 100 m bylo už dávno za námi a „chytrý“ hlas stále optimisticky hlásil, že máme jít dál. Jen to slovo „cíl“ bylo pryč. Naštěstí jsme občas zahlédli světla, o kterých jsme věřili, že jsou našeho města. Moje drahá polovička, byť sportovně zdatná, se občas dotázala, jestli náhodou nejdeme trochu déle, neboť ve dne nám cesta na vrchol po cestě trvá necelé dvě hodinky, ale zkratkou jdeme už skoro tři. Řekl jsem, že v noci se vzdálenost zdá trochu větší, což znám z vojny. Tím jsem se snažil drahou utěšit a přesvědčit, že jde pod správným velením. Jenže velení bylo v koncích. Město jsme už drahnou dobu neviděli a do půlnoci chyběla zhruba půlhodinka. Až najednou jsem zahlédl světýlko, načež mi projela hlavou pohádka o Perníkové chaloupce. Jenže na vrcholu žádné není, natož v noci. Že by měl někdo stejný nápad jako my? Pochyboval jsem a začal uvažovat o perníkové chaloupce, jak tak bývá na konci sil a optimismu. Jdeme blíž a ona opravdu chaloupka, no, spíše stavení. Nakoukli jsme oknem dovnitř a opravdu, krb plápolal, u stolu dvě osoby. Se slušností sobě vlastní a doufaje v trochu vody jsem zaklepal a čekal, kdo vyjde. Otevřely se dveře, my pozdravili, ale odpověď nás překvapila. „Hallo, kommen in…“
Naší zkratkou jsme došli k prvnímu stavení přeshraniční vesnice, která je na úpatí druhé strany našeho kopce. Tam na statku jsme, sice jazykově trochu tápaje, prožili nezapomenutelný Silvestr u našich nových přátel. V létě tam jedeme na několik dní. Ale prý máme přijet raději ve dne ...
Se zapnutým „chytrým“ telefonem jsem hledal cestu jak blbec. Na rozdíl od technologií lidská inteligence pokradmu napovídá, že jste v … koncích, ale ta chytrá vám v klidu říká „jděte 300m, pak uhněte vlevo“. Takže jste vlastně v klidu. Proto jsem se nezastavoval a šel stále dál. Nechci říkat, že jsem poznával okolí, neboť svítilna svítila nejdále 10 m a tudíž i za dne známá pěšina představovala v noci šedou plochu splývající s okolím.
Nicméně cíl se dle „chytrého“ hlasu blížil, neboť prý „ještě 100 m a jste v cíli“. Nezdálo se mi to, ale co můžete v takové chvíli víc dělat, než věřit. Čas neúprosně ubíhal a my, stále zahaleni do tmy, postupovali kupředu jak dvě světlušky. Těch 100 m bylo už dávno za námi a „chytrý“ hlas stále optimisticky hlásil, že máme jít dál. Jen to slovo „cíl“ bylo pryč. Naštěstí jsme občas zahlédli světla, o kterých jsme věřili, že jsou našeho města. Moje drahá polovička, byť sportovně zdatná, se občas dotázala, jestli náhodou nejdeme trochu déle, neboť ve dne nám cesta na vrchol po cestě trvá necelé dvě hodinky, ale zkratkou jdeme už skoro tři. Řekl jsem, že v noci se vzdálenost zdá trochu větší, což znám z vojny. Tím jsem se snažil drahou utěšit a přesvědčit, že jde pod správným velením. Jenže velení bylo v koncích. Město jsme už drahnou dobu neviděli a do půlnoci chyběla zhruba půlhodinka. Až najednou jsem zahlédl světýlko, načež mi projela hlavou pohádka o Perníkové chaloupce. Jenže na vrcholu žádné není, natož v noci. Že by měl někdo stejný nápad jako my? Pochyboval jsem a začal uvažovat o perníkové chaloupce, jak tak bývá na konci sil a optimismu. Jdeme blíž a ona opravdu chaloupka, no, spíše stavení. Nakoukli jsme oknem dovnitř a opravdu, krb plápolal, u stolu dvě osoby. Se slušností sobě vlastní a doufaje v trochu vody jsem zaklepal a čekal, kdo vyjde. Otevřely se dveře, my pozdravili, ale odpověď nás překvapila. „Hallo, kommen in…“
Naší zkratkou jsme došli k prvnímu stavení přeshraniční vesnice, která je na úpatí druhé strany našeho kopce. Tam na statku jsme, sice jazykově trochu tápaje, prožili nezapomenutelný Silvestr u našich nových přátel. V létě tam jedeme na několik dní. Ale prý máme přijet raději ve dne ...